Hru na violoncello jsem vystudovala na konzervatoři v Pardubicích. Vedle ZUŠ Choceň působím ještě na ZUŠ v Letohradě a v České Třebové. Zároveň hraji ve smyčcovém kvartetu – Královéhradecké kvarteto, se kterým se věnujeme koncertní činnosti, hraním na svatbách a dalších společenských příležitostech. Nebráním se téměř žádnému hudebnímu stylu, zahraji a poslechnu si tedy ráda jak klasickou hudbu, tak třeba metal. 

Baví mě, že učení na ZUŠ neupadá do stereotypnosti. Každý den je zkrátka jiný.

Už jako malého mě hudba a hraní na kytaru bavily. Proto jsem se po gymnáziu rozhodl věnovat se kytaře naplno na konzervatoři. Po ní mě osud zavál ke staré hudbě, pořídil jsem si velkou loutnu, teorbu. Ta nebyla v baroku jen sólovým nástrojem, ale stala se součástí orchestrů, takže jsem se díky ní dostal ke společnému hraní s ostatními muzikanty, což mi u klasické kytary hodně chybělo.

Dnes si kromě teorby rád zahraji na barokní, klasickou, i lubovou „jazzovou“ kytaru při každé příležitosti, která se mi naskytne.

Na učení mě baví hledání možností, jak přivést každého žáka k lásce k hudbě a k tomu, aby mu to dobře hrálo. Mám rád momenty, kdy se nám povede nacvičit skladbu, která z počátku vypadala těžce a nehratelně. V kytarovém souboru si pak rád užívám radost ze společného hraní.

Hudba je něco zvláštního, něco, co mi přináší svobodu, pocit, že někam patřím. Hudba dokáže rozesmát, rozplakat, uklidnit i utišit bolest. Hudbou se dá vyjádřit mnohé, té řeči však rozumí jen Ti, kdo se hudbu naučí poslouchat. Sama jsem absolventskou Konzervatoře Pardubice (zpěv) a Hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně. Za důležité ale také považuji své studium na Gymnáziu ve Vysokém Mýtě, které mi pomohlo rozvinout i všeobecné a logické myšlení. 

Pro některé učitele je možná snem mít seznam žáků, kteří úspěšně složili zkoušky na některou z vyšších hudebních škol, pro mě je mnohem důležitější, aby se moji žáci naučili vnímat hudbu nejen ušima, ale také srdcem. Nepovažuji učitelství za povolání, ale za poslání.

Tanec miluji už od útlého dětství. Bez pohybu si svůj život nedokážu představit. Vždy mně přinášel pocity štěstí a radosti. Je to nejlepší prostředek, jakým mohu své pocity a nálady vyjádřit. Když tančím, dokáže mě můj pohyb něčím překvapit a přinést mi do života nový prožitek. Vždy byl můj sen tančit a tomuto umění učit jiné. Můj sen se splnil díky studiu taneční konzervatoře Duncan Centre Praha a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Baví mě pozorovat své žáky, jak tanečně, pohybově, ale hlavně myšlenkově rostou. Myslím, že úplně největší odměna pro učitele je, když vidí, jak jeho výuka děti baví a jak se hodinu od hodiny zlepšují. Prostě, že to, co dělá, má opravdové výsledky.

Hudba je pro mě především prostředek k vyjádření citů a nálady. Vystudovala jsem ji na konzervatoři v Kroměříži, bakalářský obor pak na hudební vědě v Brně.

Povolání učitele hudby beru jako poslání. Práce s dětmi je pestrá a inspirující. Snažím se v dětech rozvíjet kreativitu, porozumění a lásku k hudbě.

Kytaru jsem vystudovala na Konzervatoři v Pardubicích a v ZUŠ Choceň učím skoro 40let.

I po tak dlouhé době mě práce s dětmi baví a nikdy jsem nezalitovala, že jsem se touto cestou vydala. Každé dítě je jiné, některé je talentované více, některé méně, některé je pilnější v přípravě, ale pokud se mi povede na hodině dítě zaujmout, spolupracuje a odchází v dobré náladě s pocitem, že se něco naučilo, to mě naplňuje.

Už od mala jsem byla přitahována hudbou různých směrů. Během studia na všeobecném gymnáziu jsem trávila většinu volného času v ZUŠ hrou na kytaru, piano, zpěvem a výjimečně i hrou na perkusivní nástroje. Studium na konzervatoři byla pro mě tedy jediná cesta. Po gymnáziu jsem vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, zaměření rocková kytara. V praxi se věnuji různým žánrům od klasické hudby přes metal až po alternativní elektro. Kromě hudby se věnuji také tanci.

Svým žákům se snažím předat svoji lásku k hudbě, pomocí které mohou předávat své pocity publiku. Snažím se, aby dokázali ve svém projevu ukázat sami sebe a aby jim hra na kytaru byla radostí.

Klavír jsem studoval od ZUŠ přes konzervatoř po akademii (na trati Vysoké Mýto - Pardubice - Praha) a celoživotně mě poznamenal. Jeho zvuk mě dodnes neomrzel, proto vedle učení rád doprovázím hudebníky ve skladbách, kde má svůj důležitý part a tady v Chocni jsem objevil, že se okolo klavíru dá také tančit.

S dětmi se mi líbí objevovat Ameriku - pokaždé je to jiné. Fascinující je také ten nikdy nekončící pokrok - zároveň přichází stále hlubší vrstvy ve skladbách i noví malí klavíristé.

Ráda spolupracuji s dalšími hudebníky, kteří mě inspirují. Užívám si ale také chvíle u klavíru o samotě, jen já a hudba. Baví mě, jak se mi s přibývajícími životními zkušenostmi v hudbě otevírají stále nové obzory. Klavír jsem studovala na Konzervatoři v Pardubicích a na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, klavírní metodiku v Metodickém centru při Hudební fakultě JAMU.

Miluji chvíle, kdy je potřeba ve výuce improvizovat, a ono se to podaří. Kdy jsme s dítětem na jedné vlně. Kdy mě dítě inspiruje. Kdy si užívám individualitu každého dítěte a každé hodiny. Kdy se podaří něco, co bych ani nečekala.

Ráda pozoruji svět – lidi, krajinu, předměty. Ráda jsem průvodcem těm, kteří tento svět objevují výtvarnými prostředky. Obor jsem vystudovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. I po čtvrt století praxe jsem stále nadšenou účastnicí údivu nad kouzlem prvního míchání barev, zrodem prvních tvarů z hroudy hlíny i nad zázrakem prvních tisků u grafického lisu.

Je občerstvující, že se při výuce v ZUŠ setkávám s dětmi různého věku. Nutné změny v přístupu mi pomáhají udržovat se v myšlenkové kondici. Snažím se o to, abychom společně pracovali v příjemné, tolerantní atmosféře, otevřené otázkám, nápadům, bez obavy před chybou, která by měla být přirozenou součástí učení.

V naší rodině všichni na něco hrají, zpívají nebo alespoň rádi poslouchají hudbu. Tomu se nedalo utéct. Velkým impulzem pro mě bylo setkání s mou učitelkou klavíru Zdeňkou Kučerovou na ZUŠ Choceň. Vystudoval jsem muzikologii na Univerzitě Palackého a hudba se stala mou profesí. 

Jsem šťastný, když se mohu stát posluchačem svého žáka. Nepřestávám být ohromován tou úžasnou změnou, kdy se ze studenta, kterého je třeba neustále o něčem poučovat, stane rovnocenný partner ve čtyřruční hře a samostatný muzikant, jenž si sám najde ty správné akordy k doprovodu, načte si skladbu a donese do hodiny repertoár, který ho baví.

Muzika je součástí mého života. Bez nadsázky. V různých variantách. A lidová hudba, cimbálovka – to je moje srdeční záležitost. Provází mne dětstvím, studiem (hrála jsem při studiu na VŠ v cimbálovce s Jurou Pavlicou), vlastně doopravdy celým životem. A mé duši lahodí, že tuto hudbu miluje celá moje – naše rodina.

Není lepší relax, než společné hraní a zpívání – a cimbálová muzika ZUŠ Choceň to umí!

Mou největší touhou je sdílet emoce. Ať už pomocí improvizace nebo interpretace nějaké známé skladby, věřím, že hudbou můžeme předat i to, co nelze vyjádřit slovy. V současné době jsem studentkou Konzervatoře v Pardubicích, na akordeon hraji také ve Východočeském divadle a skládám hudbu. Mám ráda i spontánní akce a baví mě tvořit a objevovat nové možnosti. 

Na učení miluji rozmanitost. Každý žák je jiný. Jak se říká: „Když dva dělají totéž, není to totéž“. Jedna skladba v podání dvou žáčků zní pokaždé jinak, protože ji každý naplní svými emocemi a přenese do ní svůj příběh. Neopomenutelnou věcí je také jejich fantazie a humor, během hodin se hodně nasmějeme.

Hudba je pro mě životní styl. Prostředí, ve kterém nezáleží na tom, jak kdo vypadá, ale kde promlouvají skrze bezmeznou paletu tónů životní příběhy jednotlivců. Svobodu, kterou mi hudba přináší, nelze za nic na světě vyměnit. Zpěv je mým prostředkem jak lidem předávat emoce, protože je to zároveň nejčistší odraz mojí osobnosti. Proto se v něm i nadále vzdělávám na Konzervatoři Pardubice, abych mohl učit a objevovat nové způsoby, kterými mohu toto umění předávat dál.

Při výuce sleduji vývoj každého človíčka, který se mi dostane pod ruce. Krásou v tomto oboru pro mě jsou jednotlivé příběhy dětí, které jsou naprosto odlišné - každý se posouvá svým vlastním tempem a každý má jedinečný hlas, na kterém se musí pracovat vždy trochu jinak.

Jsem studentkou na konzervatoři v Pardubicích a na Pedagogické fakultě v Brně. Klavír byl vždy ze všech nástrojů mému srdci nejblíž a jsem vděčná za všechny příležitosti, které můžu společně s klavírem prožít. Ať už je to hra na koncertě, hra s orchestrem, hra v komorním obsazení třeba s cellem nebo housličkami nebo při setkání na hodinách klavíru v ZUŠce s dětmi.

Na učení mě nejvíc baví objevování nových cest a nových metod, jak hru na klavír co nejlépe přiblížit opravdu každému. Je nádherné sledovat, když se rozsvítí dětská očka radostí, že dokázali něco, co bylo pro ně velkou výzvou. Užívám si, jak se z kusu dřeva, černých a bílých kláves pro děti stává klavír nejen kamarádem, ale i parťákem.

Hudba je pro mě droga. Dostal jsem se k ní až v 6. třídě. Chtěl jsem hrát na kytaru, ale pan učitel měl plno a zakládal v ZUŠ dechový orchestr, tak mě dal trubku a ta už mi zůstala. Když jsem se rozhodoval, kam na školu, měl jsem podanou přihlášku na kuchaře a na konzervatoř. Dopadla konzervatoř a o mé budoucnosti bylo rozhodnuto. Pan učitel mi řekl, že se s muzikou podívám po světě, a měl pravdu. Hudba mě pořád baví a čas do ní vložený se určitě vyplatil! 

Nejdříve jsem se hudbě věnoval jako aktivní hráč. Postupem času mě začalo lákat svoje poznatky a zkušenosti předávat dalším lidem a dokázat si, že bych uměl někoho naučit hrát na nástroj tak, jak to učili moji učitelé mě. Mám rád práci s lidmi a hlavně s dětmi, proto jsem začal učit v ZUŠ. Tato práce mě obohacuje, protože úspěchy mých dětí jsou i moje úspěchy. Od žáků se učím i já sám - hlavně trpělivosti a porozumění jejich problémům, které nejsou jenom hudebního rázu. Snažím se ze svých žáků vychovat dobré lidi a kumštýře, protože hudba je také řemeslo!

Své profesi už se věnuji přes 40 let. Vystudovala jsem Konzervatoř v Bratislavě a později jsem si dodělávala Učitelství na ZUŠ na PF v Hradci Králové.

Tato práce mne vždy bavila, i když mi třídou prošla spousta různě nadaných dětí. Učení každého z nich probíhalo pokaždé jinak. A to je asi pro mne to důležité. Není to stereotypní činnost, potkávám se pořád s novými malými a mladými lidmi. Žáky vedeme mnohdy od jejich 5ti let až do maturity, což žádná jiná škola nenabízí. Je to opravdu dlouhá doba, kdy sledujeme, jak nám rostou před očima.  Za úspěch považuji stav, kdy žák sice opustí ZUŠ, ale nezavře víko klavíru napořád a rád si k němu sedne i v pozdějším věku.

Hudební vzdělání jsem získala na pardubické Konzervatoři, kde jsem vystudovala hru na housle. Následné studium učitelství I. stupně s rozšířenou hudební výchovou na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity mi pomohlo rozšířit si obzory v oblasti pedagogiky a psychologie. Hudba mi umožňuje vstupovat do světa plného inspirace a setkávání se se zajímavými a krásnými lidmi, kde spolupráce mnohdy přerůstá i v přátelství.

Baví mě provázet děti jejich hudební cestou, kdy se z malinkého žáčka postupně vyklube hotový muzikant.

Tanec je mým životním přítelem a průvodcem. Když tančím, jsem v proudu, v přítomném okamžiku, zažívám chvíle uvolnění a radosti z pohybu. Nezáleží na tom, jestli tančím na jevišti, na koncertě, na zábavě, nebo třeba v kuchyni. Forma tance se sice mění, vnitřní naplnění ale zůstává. Proto tanec tolik miluji. Nabízí prostor k sebevyjádření, uvolňuje naše emoce, léčí duši i tělo. Učí nás o sebe pečovat, poznávat a překonávat zdánlivé limity, poslouchat hlas těla, jeho impulsy a potřeby. 

Baví mě, když se společně s dětmi dostaneme na stejnou vlnu, tvoříme, hrajeme si a poznáváme se. To, že mohu být jejich průvodcem na cestě k vědomému pohybu, pomoci jim zabydlet se ve vlastním těle. Společná cesta, na které se vzájemně inspirujeme a učíme jeden od druhého. 

Se základní uměleckou školou jsem spojena již od svého útlého dětství, kdy mi velmi přirostla k srdci. V tu dobu se stalo mým snem zůstat její součástí i v dospělém životě. Což se mi splnilo, patřím do pedagogického sboru této školy, kde vyučuji hudební nauku, zobcové i příčné flétny a sborový zpěv.

Baví mě s žáky vymýšlet stále nové hudební zážitky. Každé dítě je jedinečné a přináší mi do učení nové zkušenosti a poznatky. Mám obrovskou radost z toho, když vidím, jak se žáci zdokonalují a hudebně posouvají, když je hudba baví a stává se nedílnou součástí jejich životů.

Hudba zní při všech zásadních událostech mého života. Je mým lékařem a psychologem. Denně mě provází a dobíjí mi baterky. Miluji chvíle, kdy se hudbě zcela poddáte a máte prázdnou hlavu a jen tak souzníte…

Jsem ráda, že se mohu účastnit „zrodu“ muzikanta. Kráčíme spolu dlouhou cestou od prvních nejistých skřípavých tónů, až po sebevědomé absolutorium samostatného človíčka, který ví, co a jak chce hrát.

Studuji klavír na Konzervatoři v Pardubicích. Poprvé jsem na něj hrála v 5 letech a postupem času mě to začalo velmi bavit. Také ráda spolupracuji s dalšímy hudebníky. Proto jsem si vybrala tento obor. 

Výuka dětí je vždycky velkou inspirací, protože děti vidí svět mnohem veselejší a barevnější než dospěláci. To je důvod, proč mě tato práce tolik baví. 

Mám ráda zdánlivě nesplnitelné mise. Učit zábavně takový předmět, jako je hudební nauka, se může zdát stejně snadné, jako učit děti s nadšením chodit k zubaři. Ale věřte nebo ne, jde to. Po gymnáziu jsem vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze - obor sbormistrovství a hudební výchova pro 2. a 3. stupeň. Díky tomu jsem poznala, jak hlubokou a velkou historii má hudební vzdělávání v českých zemích. 

Z předchozích dvaceti let výuky vím, že po seznámení s nejzákladnějšími pojmy hudební teorie se pomalu začínají otevírat vrátka do propojování teorie se zvuky a nakonec se žákům otevírá nekonečně široký obzor hudby, kde si díky hudební teorii (coby kompasu) dokážou poradit v různých hudebních směrech a zároveň v mnoha klíčových situacích. Ta společná cesta s mými žáky, kteří přichází coby novopečení prvňáci a loučí se se mnou coby stejně vysocí a zdatní protivníci v názorech, mě moc baví a naplňuje.

Hru na bicí nástroje jsem zahájil jako dítě samouk. Ve studiu tohoto nástroje jsem pokračoval na ZUŠ Střezina v Hradci Králové, kde jsem se věnoval i hře na klavír. Mé další hudební kroky pokračovaly na vysněnou Konzervatoř Jaroslava Ježka. Nadále se věnuji hře na klavír a také se snažím zdokonalovat ve hře na kytaru a basovou kytaru, kterou rád používám při doprovodu ve své školní kapelce. Jako aktivní muzikant působím v kapelách různých hudebních žánrů. Momentálně jsem studentem kombinovaného studia Hudební vědy na FF Univerzity Palackého v Olomouci.

Chci pomáhat rozvíjet osobnost žáků nejen po hudební, kulturní, ale i lidské stránce a především jim předávat svoje zkušenosti, nabízet hudební pohledy, trendy a vést je nenásilným způsobem po jejich vlastní cestě.

Hudba je součástí mého života, jsem jí profesně obklopen.

I u svých žáků se snažím zájem o hudbu probudit a pomoci jim, aby si k hudbě také vytvořili trvalý vztah. Práce s mladými lidmi mě baví a obohacuje a jsem rád, když i jim se hudba stane celoživotní radostí.

Hudba je pro mě formou určitého odpočinku a možnosti úniku od každodenního života. Ráda si zahraji sama na zobcovou flétnu nebo na harfu, ale ještě raději v uskupení s dalšími muzikanty. Je to velká inspirace a výzva se neustále zlepšovat a improvizovat. Harfu jsem vystudovala na Pražské konzervatoři a zobcovou flétnu na Akademii staré hudby na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Absolvovala jsem i mnoho kurzů pod vedením skvělých muzikantů a pedagogů.

Na učení mě baví práce s žáky. Rozmanitost a individualita jednotlivých žáků a jejich schopnosti, originalita každé hodiny. Dále pak možnost sledovat, jak se z jednotlivého človíčka, který přichází nepopsaný jako list papíru, stává muzikant a postupně se zdokonaluje ve hře na daný nástroj.

Nejraději hraji nápaditou hudbu s inspirativními muzikanty, skládám, anebo vyrábím hudební nástroje. V současnosti se snažím navrátit mandolíně její dřívější slávu, takže jsem začal vést v Olomouci mandolínový orchestr. Každý hudební nástroj má svůj vlastní svět a líbí se mi, když se mohou tyto světy vzájemně propojovat. Také proto jsem mimo různé tuzemské a zahraniční interpretační kurzy na rozličné nástroje studoval i hru na loutnu na Akademii staré hudby při Ústavu hudební vědy FF MU v Brně.

Baví mě, když můžu předávat své zkušenosti, objevovat nové cesty k učení a učit hru na neobvyklé nástroje. Když si žák uvědomí, že naučit se na první pohled složitou skladbu či složit si vlastní písničku není vlastně obtížné.

Hudba je v mém životě jako čerstvý vzduch: když hraji nebo poslouchám, „dýchám“ - prožívám emoce a cítím, že žiju naplno. S hudbou na chvíli opouštím zem. Hru na klavír jsem studovala na Konzervatoři v Pardubicích a na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Jsem ráda, že jsem to já, kdo může dělat dětem průvodce klavírním uměním, sledovat jejich pokroky a rozzářené oči. Tvořit s nimi dobrý tým – spolu vybírat skladby, společně se je učit, tvořit, hrát, improvizovat, povídat si, smát se, společně ve skladbách objevovat nové a nové světy a poslouchat ty úžasné zvuky a barvy, které se nám z klavíru linou. Vnímám za nimi dětskou duši – každá je jiná a to je to krásné.

Vystudovala jsem Konzervatoř M. Lysenka v Poltavě, a hudební fakultu na Kyjevské univerzitě M. Drahomanova (Ukrajina).

V průběhu svého studia jsem se mimo jiných metodik setkávala s metodikou hry na klavír Henricha Neuhause a plně souhlasím s jeho citátem: „Nelze vytvořit talenty, ale můžete vytvořit kulturu, tedy půdu, na které talenty rostou a vzkvétají... Čím větší, širší a demokratičtější kultura, tím častěji se objevují talenty."

Stává se, že v životě člověka něco přepadne a pak se ho to drží a ne a ne ho to pustit. Mě přepadla hudba. Nejdřív prostřednictvím mé matky, která mi k obědu nutívala polední koncert z tranzistorového přijímače Cohata (což znamenalo v azbuce Sonáta, ale to jsem tehdy nevěděl) a vyvolávala tak u mě žaludeční neurózu. O něco později jsem u stejného přijímače téměř ukroutil ladící knoflík, jak jsem hledal vlny rádia Luxemburk, abych s pocitem mlsání zakázaného ovoce zaslechl aspoň kousek písničky Please Mister Postman z prvního alba Beatles.

Pak jsem dostal do ruky kytaru a pochopil jsem, že na rozdíl od piana, u kterého jsem musel hodiny sedět, s kytarou můžu ven zpívat a hrát třeba Beatles. A tak se mě kytara drží a ne a ne mě pustit. A já se na ni nezlobím. Je v ní něco krásného a ušlechtilého, jako hudba sama, ale taky něco svobodného a trochu rebelského. Ale nejvíc ze všeho věrného. A to se snažím ze srdce celý život vysvětlovat svým žákům.

Občas kreslím, maluji, šiji knížky, hraji výtvarné divadlo, vedu výtvarné dílny. Tvořit pro mě znamená naslouchat inspiraci a odpovídat na ni. A navazovat vztahy s bytostmi tohoto světa.

Ve výuce mám ráda setkávání. Prožívání blízkosti. Poznávání pestrosti našich způsobů vidění světa, našich představ, nápadů i způsobů jejich zpracování, zviditelnění. Vzájemné obohacování.

Divadlu se věnuji od dětství, kdy jsem začal chodit do dramaťáku na naší základce. Mojí první rolí byl šašek v pohádce „O Popelce“. Také jsme společně s kámoši tvořili ve škole a ve skautu různé scénky. Vždycky jsem rád bavil lidi a vlastně jsem si rád hrál. To mě přimělo jít cestou herce. Vystudoval jsem herectví v Ostravě a při něm jsem si zahrál spoustu hezkých rolí. Bylo super jezdit po republice a být každý den někým jiným. Jeden den princem, druhým dnem šišlavým rybářem a dalším dnem třeba Franckem v Maryši. Byl to hezký čas milého bláznovství, který jsem si nesmírně užíval. Pak jsem studoval JAMU, obor Divadlo a výchova, protože mě zajímalo, jak divadlo učit, jakým způsobem ho přiblížit dětem. No a chuť vykonávat profesi divadelního učitele mě zanedlouho zavedla do Ústí a posléze do Chocně. Učení je úplně něco jiného než hraní. V roli učitele musím myslet na všechny složky divadla (režie, dramaturgie, scénografie, hudba, herectví… atd.). 

Jako herec jsem se musel zaměřit jen na sebe a na svůj herecký projev, ale na učení mě baví předávání zkušeností. Mám velikou radost z různých úspěchů mých žáků, a to nejen uměleckých, ale i osobních. Rád pozoruji u dětí stejnou zapálenost do divadla, jakou jsem měl kdysi já. A pokud vidím, že děti „chtějí“ dokážeme společně vytvořit zajímavá a divácky úspěšná představení. Být hercem není jednoduché, ale stojí to za to. To říkám zcela upřímně.

Vyrostl jsem v rodině, kde všichni hráli na hudební nástroj, každý ze sourozenců si mohl vybrat. Když jsem si měl volit já, znal jsem snad jen pět hudebních nástrojů. Mezi nimi byly také housle, u kterých jsem zůstal. Po absolvování Brněnské konzervatoře jsem se vydal v hudbě dalším směrem a vystudoval ještě obor hudební režie.

Rád pozoruji pokroky a především radost a nadšení žáků. Těší mě, když vidím, že se zapojují do různých uskupení a hrají pro potěšení nejen sobě, ale i ostatním, ať už na koncertech nebo v rodinném kruhu.