Už jako malého mě hudba a hraní na kytaru bavily. Proto jsem se po gymnáziu rozhodl věnovat se kytaře naplno na konzervatoři. Po ní mě osud zavál ke staré hudbě, pořídil jsem si velkou loutnu, teorbu. Ta nebyla v baroku jen sólovým nástrojem, ale stala se součástí orchestrů, takže jsem se díky ní dostal ke společnému hraní s ostatními muzikanty, což mi u klasické kytary hodně chybělo.

Dnes si kromě teorby rád zahraji na barokní, klasickou, i lubovou „jazzovou“ kytaru při každé příležitosti, která se mi naskytne.

Na učení mě baví hledání možností, jak přivést každého žáka k lásce k hudbě a k tomu, aby mu to dobře hrálo. Mám rád momenty, kdy se nám povede nacvičit skladbu, která z počátku vypadala těžce a nehratelně. V kytarovém souboru si pak rád užívám radost ze společného hraní.

Kytaru jsem vystudovala na Konzervatoři v Pardubicích a v ZUŠ Choceň učím skoro 40let.

I po tak dlouhé době mě práce s dětmi baví a nikdy jsem nezalitovala, že jsem se touto cestou vydala. Každé dítě je jiné, některé je talentované více, některé méně, některé je pilnější v přípravě, ale pokud se mi povede na hodině dítě zaujmout, spolupracuje a odchází v dobré náladě s pocitem, že se něco naučilo, to mě naplňuje.

Už od mala jsem byla přitahována hudbou různých směrů. Během studia na všeobecném gymnáziu jsem trávila většinu volného času v ZUŠ hrou na kytaru, piano, zpěvem a výjimečně i hrou na perkusivní nástroje. Studium na konzervatoři byla pro mě tedy jediná cesta. Po gymnáziu jsem vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, zaměření rocková kytara. V praxi se věnuji různým žánrům od klasické hudby přes metal až po alternativní elektro. Kromě hudby se věnuji také tanci.

Svým žákům se snažím předat svoji lásku k hudbě, pomocí které mohou předávat své pocity publiku. Snažím se, aby dokázali ve svém projevu ukázat sami sebe a aby jim hra na kytaru byla radostí.

Nejraději hraji nápaditou hudbu s inspirativními muzikanty, skládám, anebo vyrábím hudební nástroje. V současnosti se snažím navrátit mandolíně její dřívější slávu, takže jsem začal vést v Olomouci mandolínový orchestr. Každý hudební nástroj má svůj vlastní svět a líbí se mi, když se mohou tyto světy vzájemně propojovat. Také proto jsem mimo různé tuzemské a zahraniční interpretační kurzy na rozličné nástroje studoval i hru na loutnu na Akademii staré hudby při Ústavu hudební vědy FF MU v Brně.

Baví mě, když můžu předávat své zkušenosti, objevovat nové cesty k učení a učit hru na neobvyklé nástroje. Když si žák uvědomí, že naučit se na první pohled složitou skladbu či složit si vlastní písničku není vlastně obtížné.

Stává se, že v životě člověka něco přepadne a pak se ho to drží a ne a ne ho to pustit. Mě přepadla hudba. Nejdřív prostřednictvím mé matky, která mi k obědu nutívala polední koncert z tranzistorového přijímače Cohata (což znamenalo v azbuce Sonáta, ale to jsem tehdy nevěděl) a vyvolávala tak u mě žaludeční neurózu. O něco později jsem u stejného přijímače téměř ukroutil ladící knoflík, jak jsem hledal vlny rádia Luxemburk, abych s pocitem mlsání zakázaného ovoce zaslechl aspoň kousek písničky Please Mister Postman z prvního alba Beatles.

Pak jsem dostal do ruky kytaru a pochopil jsem, že na rozdíl od piana, u kterého jsem musel hodiny sedět, s kytarou můžu ven zpívat a hrát třeba Beatles. A tak se mě kytara drží a ne a ne mě pustit. A já se na ni nezlobím. Je v ní něco krásného a ušlechtilého, jako hudba sama, ale taky něco svobodného a trochu rebelského. Ale nejvíc ze všeho věrného. A to se snažím ze srdce celý život vysvětlovat svým žákům.